Nádherně běží čas

Opravdu, nežertuji. Jak jsme se uvedli do poklidu kvůli nevycházení, stal se můj čas pružným. Namísto mnohého nestíhání mám pocit, že se občas plynutí času zmírní, umoudří, dá mi prostor k nádechu a dodělání, čeho je třeba. Jistě, je to dáno také časem důchodovým, ale i tak bývám pilná jako dřív. Není to jenom důchodem, dobře si vzpomínám, jak jsme si vychutnávali před rokem blažené posedávání u krbu v altánu s tím, kolik prohovoříme, proťukáme na noťasech a ještě procházíme zahradu, sbírám prádlo – a čas se natahuje, jako by nemusel přiznat další celou hodinu.

Užila jsem si fantastických hodin, kdy mi to psalo jako o život. Už dávno jsem nezažila slast i únavu 5-6 hodin v jednom kuse! V diáři jsem měla poznámku, zda už je něco pro jednu nakladatelskou soutěž – a ono nebylo. Měla jsem rozepsáno, jenže jsem si špatně pamatovala, kolik, navíc jsem zapomněla, že půlka ještě byla kdesi na disketě. Dotáhla jsem na půlku požadovaného rozsahu románu a potom secvakla diář, nahlas řekla: Dost! Mohla bych vykouzlit ještě sto normo, čas byl, jenže bych ublížila příběhu. Vyhazovala jsem i nějaké pasáže, tím mi rozsah nenarůstal. Prvních 80 normo mám vyloženě vymazlených, bez překlepů, ale ten zbytek by plakal. A to nechci. Vracím se k tomu námětu patnáct let, občas změním, co už zestárlo nebo prostě umím jinak a líp, ale jistě si vzpomenete, že jsem během těch 15 roků taky napsala pár velkých i menších věcí, často termínovaných, včetně dvou závěrečných prací do škol – sedm let z toho jsem při práci studovala. Buď ta soutěž bude i příští rok – ostatně je pro nakaladatele výhodná, nemusí platit pořádný honorář, odbyde výherce deseti až třiceti tisíci a vydá mu to, anebo půjde kniha jinam.

Právě vrcholí moje přípravy na Festival fantazie. Jsou celkem poklidné, postavila jsem dvě nové přednášky, ale připravovala jsem se na ně již dříve, automaticky jsem při probírání starších časopisů myslela na to, že to či ono se nám hodí na plavky (odborný dozor Františka letos vzdala až na konci jara, měla to být přednáška společná), stejně, jako jsem věděla, kde budu listovat a hledat staré komiksy.

Důležité je tedy oblečení, z většiny také nachystané, včetně zkrácené sukně a prodlouženého vršku pyžama. To jsem odkoukala od jedné kolegyně, i když ona měla leccos kupovaného. Prostě mikina s límečkem a zpod ní jakoby vykukuje podolek košile od toho límečku. Taky už mám jedno šikovné triko takhle vylepšené. Manželovi bylo líto noční košile, která dosloužila, a protože úspěšně zhubl, využila jsem velmi široká dvě trika a také je nastavila. Je to velmi přijemný materiál, jsou zachovalá, do recyklace ke kamarádce ještě nemusí.

Čekají mne čtyři báječné dny s báječnými lidmi, i když si letos právě v Chotěboři manžela moc neužiju, on pojede dál, k rodičům. Aspoň na chvíli vystřídá svého bratra v péči. Nic není jednoduché. A práce? O tom budu psát jinde.

Teď žádné chmury, žádné frflání, pojedeme do slunečných dnů!

P.S. Samozejmě je čas na pořádné genocidy slimejšů, než nakladou vajíčka a také odkvétá černý bez, honem honem na květy! Mezi stromy v lese, bez přímého slunce, ještě teprve rozkvétají.

Anna Šochová

1. 7. 2020