Po roce? Bilance.

Je čas hodnocení. Až nyní, skutečně po konci roku v nové práci. Pravdou ovšem je, že jsem se o první bilanci pokoušela již na začátku ledna, ale sil nějak nebylo. Nedopsala jsem, teď začínám znovu a snad líp. Takže se až nyní podíváme, co mne provázelo přelomovým rokem 2016.

Pro mne byl skutečně přelomový ažaž. K vánocům 2015 jsem si dala první přihlášku na výběrové řízení a během ledna začala důkladně vyklízet kancelář. V práci, která mne hodně pohlcovala, jsem se přitom zároveň hodně trhala na kusy. Ještě v lednu jsem byla na vážkách, brala jsem svůj odchod jako nutnost, ono vyklízení byla rozumová pastička, abych přece jenom necouvla.

Musela jsem jít, byl nejvyšší čas. Pro zdraví, pro mou čest a třeba i proto, abych se nakonec sama nepodílela na pádu kvality své práce. Nikdy jsem klientům nelhala a teď jsem s nimi nemohla plánovat, co potřebovali nebo chtěli. Bojkot ze strany „týmu“ byl stále silnější, pracovnice, které se mnou chtěly pracovat, se bály ostatních, chodily za mnou co nejtajněji.

Nemohla jsem zůstat, abych nestavěla už skoro Potěmkinovu vesnici celkové kvalitní práce, zatímco se po mně budou mí podřízení smět vozit za (ne již tichého) souhlasu vedení. Ještě během podzimu mi nepřišlo na mysl, že bych měla utéct, přestože už se spřádaly plány, jak mne vyštípat, třeba i s napadením mé osobní pověsti. S tahouny spolku se mnozí neztotožnili.

Dala jsem výpověď o dva týdny dřív, hned po varováních. Někteří klienti také slyšeli, co se na mne šilo, zprávy se doplnily během dvou tří dnů. Takže bum a rychle pryč. Dostala jsem zákaz mluvit o svém odchodu, ale to nebylo možné, pokud jsem měla krok za krokem s některými klienty pracovat. Což ve výsledku vypadalo dost divoce.

Do konce března to bylo hodně náročné, k nahromaděné práci (chtěla jsem leccos zajistit, aby fungovalo dál) jsem zaučovala kolegu, vyděšeného objemem mé práce. Přes nějaký ten zákaz jsem zvládla rozloučit se s klienty, v podstatě ukončit vzdělávací program, který jsem na základě jejich přání a potřeb sestavila a uskutečňovala.

V dubnu jsem rovnou nastoupila na nové místo. Hloupé je, že služebně musím navštěvovat bývalé působiště a vidět, jak se leccos mění. Důležité je, že tam dál pracuje pár lidí srdcem. Je to zkrátka jiné a dělají to po svém. Abych pravdu řekla, trhala jsem se mnohokrát, až dodnes se odpoutávám. Pomáhá mi také zamyšlení nad etickým kodexem, který se nyní probírá. Smíme být vydíratelnými, kýmkoliv, včetně sebe samými, kvůli hroucení dosavadních výsledků práce, pokud odejdeme? Kde je ta hranice?

Osobně jsem měla celé roky pocit povinnosti vydržet v mnoha rovinách, můj příjem byl v rodině jediný stálý, část let jsem nestudovala pouze já, byla jsem zvyklá vyškrábat se v každém kolektivu do přátelských rovin a já se prostě jen tak nevzdám. Když to nejde přímo, jdu obloukem, byť déle. Našla jsem si cestu, která mi dala sílu i tehdy, kdy jsem měla dost vyplazený jazyk a funěla. Byla jsem tam pro klienty, jak prosté, Watsone.

Termíny jsou báječná věc. Bylo jasné, že 31. 3. je definitivní konec. Pozorovala jsem na sobě od února, vzdor zavalení nároky na čistý stůl včetně vyhodnocování minulého roku – i ve štosech papírů – lepšení fyzičky. Ptala jsem se sama sebe: To byl stres tak příšerný? Ano, asi byl. Schválně jsem to testovala nástupem nové práce. Od apríla jsem přestala brát léky na vysoký tlak. Úplně.

Třebaže mne čekal přestup hodně šílený, zásadní ve změnách (nové pracovní postupy jsou úplně jiné), spojený s obecným zděšením, kam až jsem to prý padla, co jsem to probůh, vzala za podřadnou práci, kontrolní měření tlaku jsou od dubna v pohodě, Na 135/80 nebo ke stočtyřicítce mi tlak vylítne jen v čekárně u doktora, když už jsem ztratila hodinu dvě nebo víc.

Jasně, že jsem nutně procházela zprasením papírů, co jsou na úřadě důležité, správní řád není sranda. Trápila jsem se nemálo. Také jsem nějakou dobu dělala za dva, přitom sama nováček. A tlak? Drží. Dnes je nás plný počet a já mohu hodně pracovat s lidmi. Díky svým zkušenostem jsem funkční i jako poradce v rodinách, kam přicházím. A abyste věděli, vždycky se dá i teď něco nedotáhnout, udělat překlep v papírech, něco přehlédnout. Nejsem dokonalá. No a kdo je?

Mluvím se spoustou kolegů a kolegyň a musím říct, že nátěr pofidérnosti naší funkce je nespravedlivý a patří mezi důsledky drábkovin. Bohužel. Rozbily často skvělou práci lidí na městských úřadech – i když ti ještě nemívali moc možností pomáhat, jak by chtěli. Sotva to začalo mít štábní kulturu, aniž by si toho již veřejnost mohla pořádně všimnout, šlo to pryč, jako když foukne.

Mnohé kolegyně znám, spolupracovala jsem i se svými předchůdkyněmi, potkávala jsem úřednice zanícené i vyhořelé, utahané, poničené. Nechválím vlastní důležitost, chválím mnohé ze stop, které kdo v terénu zanechal. I lidé si pamatují, že jim ta či ona pomohla!

Přejdu k osobním detailům. Co se nejdřív změnilo? Zcela jsem se zbavila bílých plášťů. Zapíraly se, mrchy. Během léta se leccos podařilo vybělit na slunci, ale keprové pláště mi prostě lezly na nervy. Tím pádem jsem již nepotřebovala nosit pouze košile a haleny s límcem. Měla jsem totiž problémy, asi při nástupu cukrovky (dva roky neodhalené lékařem, co si neprohlédnul mé výsledky, protože jsem ho nepotřebovala otravovat v ordinaci), s potem na krku a pod ním. Oddělával mi prádlo, haleny a držel na těch pláštích. Takže jsem hned mohla překopat šatník.

Což neuniklo potomkům a začal nátlak, ať jsem módněji oblečená. Jak se i kluci umí šklebit nad halenkou, co by se mi líbila! Když mi něco pochválila i snacha, zvedla mi nos pořádně nahoru.

K těm počátkům proměn patří i vnouček, co se stačil narodit v březnu. To se vám hned přehodí žebříček hodnot. Je důležité tady být také pro něj. Moc často mne nevídá, ale tím spíše k bábiným vyznamenáním patří každý úsměv, co mi věnuje i v čase silnější fixace na maminku.

Daří se mi spát kolem sedmi hodin denně. Měsíc není rozhozený na termíny, které mne léta uměly děsit. V červnu jsem si ohromeně uvědomila, že je dvanáctého a vůbec jsem si poprvé nevzpomněla, že jde o datum, kdy jsem musela mít vše správně připraveno a objednat peníze v bance. Spím dobře před prvním i patnáctým.

Někdy v srpnu jsem nechápala, co se děje, že mého nástupce nemohou zavolat k telefonu – a ona byla výplata těch peněz! Pomalu se rozplývají trhané noci na pondělí. Léta zažité termíny mne opravdu opouštěly velmi pomalu, stejně jako stresové noční můry. Už aspoň půl roku nemám záchvaty panické hrůzy, že jsem něco zkopala. Přestala jsem mít různé mlhy v očích.

Je velice příjemné vědět, že si mohu vybrat dovolenou kdykoliv po domluvě s kolegy. Některý rok nebylo dost dobře možné vybrat si 14 dní vcelku právě kvůli termínům. Hm, protože jsem sedm let studovala, moc jsem jí stejně neměla, padla na zkoušky a na druhou školu. Jenže v roce 2014 a 2015 jsem se již učila mít volno delší, než tři čtyři dny a nepracovat v něm doma.

Odpadl také internet, protože od r. 2015 jsem doma nemohla už nic dělat na stránkách zařízení. To v práci nebylo možné, takže jen doma po večerech, takže dobrá úleva. Spoustu věcí jsem dál dělala doma, třeba zpracovávala fotky z akcí, holky jich někdy nasekaly skoro sto, což prohlédnout, upravit a poté složit do prezentace trvá několik hodin. Nojo, byla jsem blázen. Snažila jsem se už v r. 2015 nebýt, učila jsem se o víkendu na tyhle věci nesahat, pouze v pracovní dny doma ten večer případně věnovat. Trvalo mi tehdy asi tři měsíce předsevzetí zvládnout, přiznám poctivě.

Určitou daní za přechod byla neschopnost vracet se k načaté knize o práci se seniory. Měla jsem blok, ale znáte mne, obloukem, když to nejde přímo… Nová práce mne dost vyčerpávala, v hlavě vata. Opravdu zásadní změny. Také mi vadily telefony na můj soukromý telefon, kdy u mne chtěl třeba bývalý šéf něco popohnat. I dovolenou mi tak asi dvakrát narušil, prostě jsem nedovedla nezvednout.

Jenže zároveň už v květnu jsem byla schopná soustředit se na celou, dosud neznámou knihu a přečíst ji jedním vrzem! Během léta jsem dokázala úžasně často pracovat na zahradě a moc ovoce mi tentokrát neuteklo, nadělala jsem zmrzlinek a polotovarů do mrazáku, vysbírala hory slimejšů, proseděla spoustu večerů u ohně, pekla a baštila v dobré společnosti.

Od září jsem už byla schopná předělávat pořádně svůj depozitář se starými předměty. I když jsem v duchu viděla, jak je kdo prohlížel a komentoval. Soustředila jsem se už od května rozumně především na antikvu a dětské hračky (menší, rozumné přírůstky) – a začaly se mi pod ruku hrnout i ruční práce. Sakryš. Sběratelství se mi poněkud pootáčelo zpátky. Ale nevadí, mám v hlavě využití. „Dobrovolnicky“ jsem už něco zkoušela. Funguje to.

Udělala jsem dvoje úřednické zkoušky, zvládla výpadek v platu, dál publikuji v odborném tisku, dvakrát vystoupila s příspěvkem na konferenci, získala hospodyňskou každodenní slast pobíhání po krámě. Důležitý je i ten přejezd autobusem domů a do práce. Takový čas nula, kdy se dá tiše být – anebo poklábosit se sousedkami. Mnohé jsem dřív neviděla roky.

Je fajn být s kolegy, co si nepotřebujou na nic hrát, jsme na stejné pozici a stejné lodi, je nám příjemně. Jsem tu nadále pro lidi, což považuji za velmi zásadní. Zlepšuji si kondičku, chci zacloumat i s tou cukrovkou. Uvidíme, pořád se ještě uzdravuju.

Čím zakončit? Nemám doporučení. Nelituji žádných zkušeností, které jsem si odnesla a které si nyní uvědomuji, protože důležitá byla právě ona cesta. Pokud zvládnu zvítězit i nad svou děsnou mlsností (právě zkouším přísnou dietu v souladu s jarní očistou organismu a pohybem, což prý po pár týdnech může obnovit normální fungování organismu), budu spokojená úplně. Považuji svůj stůl za čistý, protože všechno bylo důležité pro dnešek. I ty podrazy asi musely mít právě tak silné grády, abych si uvědomila, že jedno období nenávratně skončilo a basta.

A představte si, že jsem dokonce splnila i dávný „džentlmenský“ slib při nástupu, že po VOŠ (s placeným volnem na studium) ještě pět roků zůstanu. Pinktlich.