Úvodní stránka :: O mně :: Povídky :: Články :: Rady :: Román :: Kniha návštěv :: Kontakt | Nejnovější články ... | |||||||||||||||||||
SEZNAM KATEGORIÍ / Povídky / O panence
O panenceVánoční pohádka o Naději. A tak trochu o tom, čím někdy žiju. O
panence Když
hračky neberete do ruky, neprohlížíte, necháte je někde v tichu a tmě, tak
spí. Čekají, až přijde světlo, dotek, němé přemýšlení, jestli právě teď a tohle
bude tím, co potřebujete. Nejradši mají úžas a radostná světýlka v dětských
očích. Ta pro ně znamenají život. Tak
tomu bylo i s jednou porcelánovou panenkou. Jednoho dne ji někdo vzal do ruky,
otřel špínu a prach. Prohlížel ji a panenka se probouzela z předlouhého spánku.
Ihned pocítila stud a strach. Byla přece bez šatiček, někde ztratila ručičky a
půlku nohy. Co když ji ten člověk zahodí? Slyšela, že je jenom střepem, ale
třeba se uvidí. Oddechla
si, když ji uložil do krabice vedle dalších porcelánových panenek. Všechny tu
byly nějak pochroumané, z některých zbyla jen hlavička a také tu byly
porcelánové ruce a nohy, ale i když se spolu panenky tiše domlouvaly, zdálo se,
že ty samostatné ruce a nohy jsou jinak veliké menší nebo ulámané, než by
potřebovaly. Nevěděly,
co s nimi bude, jen tiše doufaly, že se stal div, o jakém všechny
zapomenuté a ztracené hračky sní: Zase budou důležité a aspoň chvilku milované.
Snily o tom, jak je ty ruce zase vezmou, pečlivě omyjí – ale šetrně, vždyť by
se mohly smýt barvy z jejich očiček a tváří! Věřily, že se něco bude dít. Skutečně
přišel den, kdy se krabice otevřela a panenky byly vyskládané jedna vedle
druhé, potom ručičky a nožičky, pěkně na modrou látku, jistě proto, aby byly dobře
vidět. Po dlouhých letech jejich oči viděly nebe. Nevadilo, že bylo zatažené a
studeně foukalo. Panenky se dívaly vzhůru a zachvěly se pokaždé, když se proti
nebi objevila lidská tvář. Bylo mezi nimi málo dětí, ale zato se několika panenkám
dostalo té radosti, že se jich kdosi dotkl se zájmem, pohladil jejich vlásky. I
když je ten člověk položil a šel dál, naděje zůstala. Nebyla
marná. Několik panenek si lidé odnesli, s nimi i další kousky ručiček a
nožiček. Nakonec zůstaly hlavičky s kouskem tělíčka a právě ta naše
panenka. Byla smutná, protože léta v zapomnění jí smyla z tvářiček všechny
barvičky. Nelíbila se tolik, jako ty druhé. Dokonce o sobě zaslechla, že není
panenkou, ale soškou, protože má klobouček. Porcelánový, takže trvalý. Ó, jak
by chtěla zakřičet, že to není pravda, že přece mívala paže, s jakými mohla
její maminka hýbat! Nikdo si ji ale neprohlédl natolik důkladně, aby si všiml
dírky po drátku, který dříve ručky držel v ramínkách. Nepomohly ani stopy
rzi, která kdysi drátek rozhlodala, až porcelánové paže vlastní vahou odpadly. Kde
asi zůstaly? Snad ve škvíře podlahy, odkud kdosi panenku vyzvedl a hodil k věcem,
co po dalším čase skončily mezi odpadky. Nyní
tedy panenka smutně vyhlížela tvář, která by se sklonila právě nad ní. Mžilo,
lidé kolem se domlouvali, že už to zabalí a nemá smysl nastydnout v tom hrozném
počasí. Panenka slyšela tiché naříkání zbylých hlaviček, že už nejsou k ničemu,
že se marně těšily. Vedle ní už stála navlhlá krabice a najednou – „Jé,
co to máte? To jsou kousky andílků?“ Kdyby
panenka mohla, zavrtěla by hlavou nad tou hloupostí. Ta paní si vážně myslela,
že se tu vystavují kousky hřbitovních sošek! Rázem ale té tváři všechno
odpustila, protože se vznesla výš k jejím očím a cítila, že jí teplá dlaň
vlídně houpe a prsty opatrně hladí po těle. „Tak
panenka? Je docela hezká, za kolik?“ Chvilka
strachu, že by přece jenom paní zaváhala. Třeba kvůli kloboučku. Jenže ta dlaň
hřála a byla něžná. Panenka chvilinku naslouchala dohadování o ceně a moc si
přála, aby jí ta maminkovská dlaň zůstala, i když není holčičí. Oddechla si,
když ji paní strčila do kapsy. Za malou chvilinku zase uviděla světlo. Ba co
víc, paní ji zvedla k očím a pohladila po hlavičce. „Zase
budeš krásná, moje milá. A možná mám právě pro tebe nábyteček, jaký jsi znala.
I ty šatičky nějak vymyslíme. Spinkej ještě chvilku a hlavně ať se ti nic
nestane.“ Potom
panenku opatrně zabalila do čehosi čistého a měkkého a uložila do šperkovnice z mušliček.
Panence tu bylo dobře. Starých hraček a různých jiných věciček bylo ve velké kabele pohromadě víc. Šperkovnice byla sice také zabalená, aby nepřišla o nalepené
mušličky, ale hověla si v malém žebřiňáku a povídala si s dřevěným koníkem.
Společně usoudili, že jsou tak opatrně uložení a zabalení v nějakém šátku
a dalších kouscích látky, že o ně bude jistě brzy dobře postaráno. Ke svému
úžasu panenka v polospánku zaslechla, jak se šperkovnice chlubí: „Konečně
mám v sobě ukrytou velikou drahocennost! Slyšela jsem naši paní vyprávět,
že ta porcelánová panenka je empírová nebo biedermeier, snad dvěstě
roků stará! Musím ji dobře chránit, i kdyby se mi měly všechny mušličky v rozích
nadobro odloupnout! Paní mi říkala, že mi papír pod filcem hodně navlhnul a
bude muset hodně mých ozdob znovu přilepit, ale jistě budu stejně krásná, jako
na trzích ve Splitu!“ Koník
odpověděl, že by se radostí rozhoupal, protože má slíbený nový ocas a možná
žíněný. „Jsem
sotva stoletý, říkali, ale přesto se hodím. Ručně vyřezávaný, víte? Ruční práce
dnes hodně znamená. Nemám v sobě ani červotoče, ani hnilobu, jistě si se
mnou ještě někdo bude hrát.“ „Ó,
to mně postačí chránit nějaký poklad, například šperky. Nejvyšším vyznamenáním
je pro nás šperkovnice zlato a drahé kamení, víte? Ale když paní říkala, že starožitnost
má velikou cenu, chovám tu panenku stejně pečlivě, jako kdyby byla z diamantu.“ Panenka
podřimovala a nevěděla, co si o tom všem pomyslet, ale byla chráněná, vážená a
zdálo se, že v dobré společnosti. V krabičce dlouho nebyla, vždyť ta se
musela vysušit. Opět ji někdo prohlížel a chválil. „Možná
časem najdeme i ruce, ulomenou nožičku spravovat nebudeme. Stejně se schová pod
sukněmi. Ještě si promyslím, co a jak, ale mám velikou radost!“ „Je
opravdu úžasná a ty si s ní poradíš. Asi biedermeier, řekla bych.“ „Určitě.
Prostě časy Jany Eyrové, na nějakém tom desetiletí mi
nezáleží. Mám pro ni pěknou pohovku, vlastně skoro celý obýváček.
Už vidím, jak ji obdivují…“ Co
víc by si panenka mohla přát? Vyhřívala se v zájmu těch dvou paní, i když
jí vadilo, že už víc nebude omytá od prachu, co se jí vetřel do porcelánu. Prý
je to patina, která k ní patří. Potom zase přišlo ticho a tma, pohodlné,
teplé, vyhřívané také nadějí na nový život. Jen co paní a vlastně její panenčí maminka začne plnit sliby. Přišel
den, kdy zase přišlo světlo. Panenka byla položena mezi hadříky a známý hlas jí
krásně maminkovsky říkal, že pro ni má kousek hedvábí a nejdřív tohle jemné
plátýnko na spodní košili, ale že právě teď maminku napadlo z obdélníčku bílého
flanelu sešít válečky jako paže. „Podívejme,
jak jsi hned prokoukla! Tak to já takhle udělám ruce i dalším panenkám, od
kterých mám jen hlavičky! Víš, spěchám, budu dělat výstavu a myslela jsem, že narychlo jenom udělám dvě tři tělíčka s pilinami,
abych je mohla uložit do kočárků a postýlek…“ Panenka
moc nevěřila, že by jí hadrové ruce nějak slušely, ale když dostala košilku a maminka
kolem ní obtáčela jemné hedvábí, cítila se jako kdysi, v dávných dobách,
kdy měla celý domeček a dvě malé porcelánové přítelkyně. Z paměti se jí
postupně vynořily mlhavé vzpomínky na dětský pokoj a někdejší maminku, která si
s ní hrávala. Teď sice nebyla v takovém přepychu,
ale bylo to dobré, mnohem lepší, než prach, který ji tak dlouho skrýval a
dusil. „Vidím,
že máš taky radost, jak nám to jde. Ukážu ti pohovku, na které budeš ležet. Je
trochu ošoupaná, ale každý pozná, jak je stará a tím víc si jí bude vážit. A z tebe
budou mít lidé tím větší radost, uvidíš. Na stůl dáme krajkový ubrus, mám i
vlněný koberec…“ Panenka
se zaradovala, že jí maminka tak dobře rozumí. Jenom jméno ještě neměla a to
moc chybělo. Teprve se jménem je nový život každé věci jaksepatří pevný a
skutečný. Zatím tedy ležela na své pohovce, podepíraná krásnými polštáři, které
maminka nově šila ze starých látek. Viděla, jak vznikají nové matrace od
starých postýlek, jak maminka opatrně stříhá stařičké zažloutlé krajky na
povlečení, viděla hlavičky panenek, jak dostávají hadrová tělíčka. Jen jí nešlo
do hlavy, proč maminka, která spíš vypadá babičkovsky,
křísí k životu tolik panenek? Jednoho
dne se opět ocitla v krabici, tentokrát i s tím nábytkem, který si
již stačila oblíbit. Byl starý, ale pohodlný a opravdu se matně rozpomínala, že
kdysi mívala v domečku podobný. Netrvalo dlouho a ocitla se na velkém
stole. Lekla se. Snad opět není na nějakém trhu?! Bylo to divné, vedle ní byly
dvě nastlané postýlky a na druhé straně o něco mladší panenky, houpací koník,
žebřiňák a další a další hračky, kostky a domečky. Zaposlouchala
se do hlasů lidí, ale moc moudrá z nich nebyla. Samý shon a pospíchání! Za
ní se ozval slabý hlásek: „To
je mi ale veliká událost! Jak sem všechny ty věci koukají, že jsme vzácné a
drahé a lidi prý budou jenom u nás! Už sio mne tady už jednou
prohlíželi a smáli se, jak jsem špinavá, ale teď se určitě budu líbit, když mám
vyprané šatičky, spravené nitě a srovnaný drát! A ta kulisa tady vedle, takovou
pamatuju, i když jsem jenom selka a do pohádky ke Sněhurce vůbec nepatřím.“ Panenka
si vzpomněla, že maminka měla velkou práci s nějakou starou loutkou, co
byla hodně pomuchlaná a pomačkaná. „Kde
jste? Nevidím na vás, jste opravdu ta loutka selky, co se jí špatně uvazovala
zástěrka?“ „To
jsem vskutku já, tady za vámi. Dobře vás nevidím, ale můžu pozorovat okolí. Tady
je věcí, panečku! Vidím i kočárky a spoustu barevných hraček, jaké ani neumím
pojmenovat. Ale snad bude chvilka klidu, abychom se mohly navzájem lépe seznámit.“ To
se staré selce nesplnilo. Za chvilku kolem řady stolů procházeli lidé, skláněli
se k hračkám a ukazovali si, kterou znají. U panenky se nahrnula spousta
tváří a všichni žasli, že má ta panenka pokojíček jako z muzea. Maminka
dovolila, aby si panenku prohlédli a vyprávěla, že je porcelánová a právě podle
toho jejího kloboučku je poznat, kdy se narodila. Panenka se trochu styděla,
když jí koukali i pod šaty, ale potom zase ráda poslouchala chválu na drahocenné
hedvábí, ze kterého jí maminka šaty ušila. Jen to ji udivilo, že všechny ty tváře, které
viděla, byly vrásčité, samé babičky a dědečkové – i když ty víc zajímal houpací
koník a povozy. Za chvilku bylo po všem a maminka panenku ukládala do krabičky,
kterou už znala. „To
byla tvoje první výstava, maličká. Kdybys jen tušila, kolik radosti jsi přinesla!
Jsou to babičky a dědečkové, ale některé ty hračky měli jejich maminky a tatínkové
nebo oni sami. Budou si o tobě a o dalších povídat ještě dlouho. Také ty jsi je
vrátila do dětství a snad také do jejich dávných snů v časech, kdy o podobných hračkách jenom
snili. Většina takové nemohla mít, víš? A já ti slibuju, že se dostaneš i k dětem, jen musím vymyslet, jak
to udělat, aby se na tebe dívali víc očima než rukama. Stoleček má lepenou nohu
a málem o ni přišel. Nevadí, top všechno upravíme, vymyslíme. A mám pro tebe
vyhlídnutou skřínku jako domeček, i záclonky a rámeček na obraz…“ Maminka
kolem panenky vršila ostatní hračky, ale krabici nezavírala. Jako by se právě
porcelánová panenka stala maminčinou důvěrnicí! Usmívala se, radostí na dtím doslova
zářila. Ještě víc, než onoho večera, kdy jí maminka ušila hedvábné šaty. Nebyly
sice přesně podle módy, jakou pamatovala, ale maminka už slíbila, že je upraví.
Možná prý i nějaký brokátek najde a bude ji převlékat!
Jenom to jméno, ještě jméno ať dostane! Se jménem by i nahatá mohla zůstat, ale
cítila by se mnohem líp. Vzdychla si. Maminka
právě zvedla krabičku, aby opatrně zavřela víko a věcem uvnitř nijak
neublížila. Pohladila panenku po hlavičce a po ruce. „Jsi
taková moje Naděje. Že se mi povede něco hezkého a také že k nám jednou přijde na svět
holčička, která tebe a tvé přátele bude obdivovat a chránit. Že se i já budu
potkávat se vzpomínkami, které hřejou. Jako ten
dnešní den, protože přinášet radost je jedna z nejkrásnějších věcí v životě.
Hezky odpočívej, moje milá, budu se o tebe starat, jak si zasloužíš.“ Panenka
se pohodlně uvelebila mezi polštářky. Teď byla nejšťastnější hračkou na celém
světě. Měla jméno a maminku a také poslání mnohem trvalejší, než o jakém kdy
mohla snít. A jestli jí zůstanou ty hadrové ručky? Je dnes možná bohatší a důležitější,
než kdysi v plném dětském pokoji. Vždyť se jmenuje Naděje. Vytvořeno: 2015-12-25 :: Vytvořil: Anna Šochová :: Přečteno: 376
Úpravy článku:
[ Vrátit se nahoru ] Komentáře[ Chci přidat komentář ]
Přidat komentář...[ Nahoru ]
[ Návrat nahoru ]
|
1. Tak jsem se vrátila
2. Jak jsem psala ministryni 3. Naděje? Dýchat jen lehce 4. Starý rozhovor pro Howard Horror 5. Srpen končí Nejčtenější... 1. Jarování (84956) 2. Ztráta paměti (48528) 3. Kdo jsem (19959) 4. O starých dětských knížkách a časopisech (19760) 5. Karam 2.část (15690) 6. Co může potrápit I. (13101) 7. Sladké tajemství (11406) 8. Bylinky, léčivky, recepty (11133) 9. Lucinčina bačkorka (10324) 10. Co může potrápit II. (10239) Všechny povídky :: Všechny články Poslední komentáře... Další weby... :: :: JiHei :: Oldwomen :: :: von Rammstein :: Literární západ :: Érův blog :: Romány zdarma :: Holka Julka :: :: Obec spisovatelů :: --------- x. www.ferror.wz.cz Návštěvnost... Dnes: 23 Celkem: 227533 Spuštěno dne: 8. ledna 2007 | |||||||||||||||||||
© Všechna práva vlastní Anna Šochová, bez jejího souhlasu se obsah ani obrázky nesmí kopírovat na jiné weby. Web vytvořil v roce 2007 FERROR | ||||||||||||||||||||
Reklama: |