Vítejte u nás na Koštěti

Jeden den v životě

se jmenuje rubrika v Respektu. Dnes jsem se bavila pomyšlením, že bych popsala ten svůj. Byl by žřejmě naplněný tím, jak se lidé bavili zadržením Ratha. Stačilo, aby se na chvíli postálo. Třeba u kasy v marketu, lidi se potkali ve městě, na chodbě v nemocnici… A těch vtipů, co se vyrojilo!

Dařilo se mi běhání po ouřadech, vyřídila jsem všechno, potom se mi povedlo nakoupit, co bylo na seznamu. Zastavila jsem se v oblíbené Burziánce, Nechtěla jsem utrácet, jen to kontroluju – a mám nádherné kadeřící kleště z časů první republiky. Za hubičku. Hned zítra to předvedu, připravila jsem si program pro malou skupinku.

Doma jsem vyskočila z auta a mazala osahat schnoucí prádlo. Netopíme, dům prohřívá sluníčko dost (a umíme se oblékat, že), ale na prádlo to jaksi nestačí. Potomek přijel domů, vyvalil prádlo, ale potom zjistil, že odjede po dvou dnech. Takže na kolej si mohl odtáhnout hory zásob, to ano, ale druhá s třetí várka pračky jaksi nestíhaly. Šup s nimi na vítr! Počasí vydrželo, za hodinu a půl to už bylo žehlitelné, po další hodině štosované do báglu, velkodušně mi byly odpuštěny fusekle, stačilo těch dvacet-třicet včerejších párů. Samozřejmě poté, co vyraboval šuple, kam jsem dala ty neodvezené z minula.

Ufff, tornádo odcválalo. I kaťata mu stačila doschnout. Nebyl to jen shon, synek nás krmil čerstvými rathovskými vtípky.  Bavíme se dál, ale je to krapítek nahořklé – takový Janoušek taky vypadal, že je jasně v háji – a houbeles.

Den to byl ale dobrý a leccos se podařilo, hubený študent byl maminkovsky vybaven na drsný život velkoměsta, plánovali jsme léto i práce kolem baráku. Právě teď se bavíme sledováním legendy Čtyři vraždy stačí, drahoušku, s čímž souvisí také téma zítřejšího cestování, mého zpěvu a dobrého návratu. Jak?

Inu, moji milí, ze zpěvu vražedného a životu nebezpečného jsem se dostala k čarodějničímu mámení. Ono se mi skutečně hlasitým lichotivým pozpěvováním na lidovou notečku podařilo před týdnem přimět škubavou dodávku k tomu, aby dojela cca 500 metrů k místu, kde mohla dobře parkovat. Když manžel posílal zprávu, kde nám auto chcíplo, dostalo se mu od jednoho synka odpovědi: to máš z toho, že jezdéš přes K… V okolí toho neblahého města (pro jistotu jsem mu dala i jiné začáteční písmeno, neboť jeho název se nesmí vyslovovat) nám různé auto chcíplo už několikrát. Holt jsme zase dorazili domů o pár hodin později. Ale to dobré vozidlo na moje trylkování o olejovém filtru a ucpané trysce reagovalo doslova vzepětím zbytku svých sil, dojelo až skoro k benzínce a manžel se mohl uklidnit kafem, což bylo velmi fajn.

Takže se vzpomněl chcíplý křeček (oběť mého zpěvu), zvábené autíčko i místa kolem K… Je totiž otázkou, zda neušetřit 70 km jízdy tím, že by manžel zamířil statečně právě tudy. Potomek suše upozornil, že když se do té úspory promítnou ceny opravy, vypadá věc jinak – a já autíčku zpívat nebudu, já jsem v práci. Končíme den praštěnými fóry a vychutnáváním scének a hlášek filmu.

Přeji i vám, abyste v sobě objevili netušené talenty a abyste vždycky dorazili aspoň tam, kde je to nějak pohodlné. A aby přitom doma bylo vždycky nejlíp.

Anna Šochová

16. května 2012